Zdravíme všechny!

 Po delší době vás všechny zdravíme. Konečně jsem se trošku vzpamatovala z návratu z Janských Lázní, tak se opět můžu vrhnout do práce a vložit na stránky nějaký krátký textík (aby se mi pro začátek příliš nepřehřály mozkové závity :)

V Jánkách jsme prožily krásných šest neděl. Nastoupily jsme 1.7.. Bohužel, jsme měly smůlu, že nás ubytovali na třetí patro na lékařský pokoj, který provizorně upravili pro maminku s dítětem. Provizorně znamená, že tam přibyly dvě postele, jinak tam veškeré zařízení včetně nebezpečné prosklené vitríny zůstalo. Na patře byly ubytované větší děti bez rodičů, kterým polední klid, nebo večerka nic moc neříkali, takže usnout v tom hluku byl téměř nadlidský výkon, především po obědě, kdy chodí malá ještě spát. Hodná sestřička nám ale velmi pomohla a domluvila nám přestěhování na sedmé patro, kam jsme se přesunuly po třech týdnech.

Až na tuto zkušenost s ubytováním se nám v lázních moc líbilo. Jednou denně jsme měly cvičení, dále magnetoterapii, bazén, vířivku, ergoterapii a logopedii. Dokonce se nám poštěstilo a za pobyt jsme stihly pětkrát hipoterapii.

Verunka byla v lázních spokojená, nemá problém v cizím prostředí. Kde ale nastal problém, byla jídelna. Stejně jako loni v ní nechtěla jíst, vztekala se a dvakrát se tam poblinkala. Nechtěla tam sedět, měla kolem hodně rušivých vjemů. Na konci pobytu se to maličko zlepšilo.

Než jsme jely do lázní, ve skrytu duše jsem doufala, že by se mohla rozmluvit. Zázrak se ale nekonal, možná jen o trochu lépe žvatlá. Spíš nám doporučili soustředit se na znakování.

Verča zvládla celý pobyt bez nemoci, snad díky pěknému letnímu počasí. To jsme využily ke krásným procházkám po okolí, nachodily jsme za celý pobyt celkem dost kilometrů. Pro Verunku to byla premiéra bez kočárku, kterou zvládla na jedničku. Snad až na ten prokletý stín, který nás pronásledoval, když svítilo slunce. Když nás šlo víc, dalo se to ještě zvládnout, ale když jsem byla s Verčou sama a ona se všelijak propínala a trhala sebou, tak bylo po procházce. Přesto krásně ušla osm kilometrů z Černé hory do Pece pod Sněžkou, i když jsem měla trochu strach, jak to dopadne. Unavená jsem, myslím, byla víc já, než Verča. Důkazem našich procházek jsou dvoje Verunčiny prošlapané boty :)

Mám pocit, že jsem toho pro dnešek napsala až moc, můžete nahlédnout na Facebook, kde máme více fotek z lázní. Na začátku září také doplním náš fotodeník.