Achjo, jsme nemocné!

Chytla se nás nějaká chřipajzna, proto jsme zůstaly pro jistotu doma a do školky pojedeme až v pondělí. Verča měla včera teplotu, dnes vypadá sice už o poznání lépe, ale je pěkně protivná a neví, co roupama dělat. No, holt doma s mámou to není ono, žádný vzrůšo..... Vymýšlím, co bychom mohly spolu dělat, ale nic ji nebaví a nudí se.

Nějak jsem si přivykla, že ji každé ráno vypravím do školky a dopoledne mám pro sebe. Sice to je náročné, než dojedeme do školky, nakoupím, případně si oběhám, co potřebuju, nestihnu se často ani vrátit domů. Když ano, tak se většinou snažím dohnat, co jsem s Verunkou nestihla. Je to ale můj čas a můžu si s ním dělat, co chci. O tom se mi loni ani nesnilo.

Do září jsem téměř nepoznala, co to je být bez Verunky. Sice jsme dojížděly do speciální školky, ale ta byla daleko, takže na denní ježdění bez auta to pro nás nebylo.

Ze začátku jsem si nemohla zvyknout, Verunka mi moc chyběla, ale brzy jsem v tom našla výhodu :)))

Třeba jen vypít si v klidu kávu, jít na procházku s Belinkou, to je balzám na moje nervy. Už jsem to taky potřebovala, s Verunkou jsme si pěkně lezly na nervy.

Od minulého týdne jsem začala chodit na rehabilitaci, bolí mě už několik let bederní páteř. V poslední době se to zhoršilo, přímou úměrou, čím je Verunka těžší, tím má záda víc trpí. Verča má už 21 kg a pro mě to je obrovský "záhul" na páteř. Už jsem ji odmítla nosit, když jdeme někam na procházku, stejně to je ale náročné. Třeba jen ji doma dát a vyndat z vany, pomoci jí na židli, do postele.... No a venku, když ji držím za ruku, tak sebou stále škube dopředu, dozadu a nejhorší to je, když vidí svůj stín. Však to také jistě znáte. Navíc máme jednu neřest, Verča se mnou odmalička spí v posteli. Usíná na své půlce a ráno se budíme, já na krajíčku a ona rozvalená u mě.

Rehabilitace mi nikdy zvlášť nepomohla, ale mám z ní dobrý pocit, že dělám taky jednou něco pro sebe. A navíc to je krásná relaxace :)

 Tak jsem si postěžovala a hned mi je lépe.......