Brejličky jsou doma!

V pátek jsme si konečně přivezly brejličky. Přiznám se, že mi bylo velmi smutno, když jsem v nich Verunku poprvé viděla, ale postupem času si zvykám. Hlavně aby dobře viděla.

Pro brejličky jsme si jely do 10 km vzdáleného města, optika je přímo u dětské kliniky, kde jsme byly na vyšetření. Vybrala jsem si snad ten nejhorší den, co jsem mohla. Autobus byl přeplněný studenty, kteří se vraceli domů na víkend, venku vánice, že nebylo vidět na krok. Přestože mě pán z optiky ujišťoval, že mají přes den nepřetržitě otevřeno, dorazily jsme zmrzlé k optice a ve výloze cedule "zavřeno, přijdu ve 14 hodin". Tak naštvaná jsem už dlouho nebyla, ale do 14 hodin zbývalo dvacet minut, tak jsem se rozhodla, že počkáme.

Čtrnáctá hodina odbila, ale pán z optiky nikde. Obě jsme byly celé promrzlé a tlačil nás čas, když nestihneme autobus, tak budeme muset čekat tři hodiny na další. Měla jsem slzy na krajíčku, mobil mi nikdo nebral. Pán přijel až ve čtvrt na tři a nezmohl se ani na omluvu. Vyzkoušel Verunce brejličky a upravil je za ušima, aby jí nepadaly. Verunka nebyla nijak nadšená a brečela, brejličky se jí nelíbily.

Autobus jsme nakonec stihly a domů dorazily pořádně unavené. Vzala jsem Verču před zrcadlo, že vyzkoušíme brejličky. Verunka je parádnice, jakmile se viděla v zrcadle s brejličkama na očích, nemohla se na sebe vynadívat.

Naučila se je nosit ve školce, ale doma si je sundává. Na internetu jsem se dočetla, že někomu nemusejí dělat brýle při astigmagtismu dobře a špatně si na ně zvyká. Jak mám na Verunce, která nemluví, poznat, jak s nimi vidí? Ze začátku si například mnula oči, asi ji z brýlí bolely, než si zvykla.

Kdyby to tu náhodou četla maminka, která má zkušenosti u svého dítěte, budu velmi ráda za názor.

První seznamování s brejličkama :)

Paní učitelka.......

To mi to ale sluší......